Výpověď, jejímž cílem, tj. ↗komunikační funkcí, je způsobit, aby adresát vykonal/ne(vy)konal to, co je obsahem výpovědi. Jednou z nejobecnějších základních situačních podmínek (viz ↗pragmatická presupozice) úspěšné realizace všech druhů výzev je předpoklad mluvčího, že adresát je schopen to, k čemu je vyzýván, vykonat; není-li tento předpoklad splněn, pak jde v našem aktuálním světě buď o výzvu „nesmyslnou“ (Přines mi živou vodu!), na rozdíl třeba od možných světů, např. světa pohádek, n. o přání: Spi sladce (nápis na hrobě); Žij blaze! aj. Ale i v našem světě se objevují výzvy „nesmyslné“, např. reklamní slogany typu Vyhrajte milion!

Výzvy mohou být kategorické n. nekategorické, silné n. slabé, zainteresované n. nezainteresované, naléhavé n. nenaléhavé, autoritativní n. neautoritativní, zavazující n. nezavazující; srov. kritéria ↗klasifikace komunikačních funkcí výpovědi. Podle toho se v rámci výzev rozlišuje „rozkaz“, „příkaz“, „povel“, „instrukce“, „návod“, „rada“, „doporučení“, „pozvání“, „vybídnutí“, „prosba“, „reklama“ aj. Existuje mnoho pokusů o vnitřní klasifikaci a strukturaci druhů výzev. Např. podle ✍Hindelanga (1983) lze dělit výzvy na: (1) zavazující (závazné) a (2) nezavazující (nezávazné). Pro výzvy typu (1) platí obecně, že partneři jsou navzájem v asymetrickém vztahu, který vyplývá buď „z pracovní smlouvy“, n. „ze zákona“ mluvčím (institucí) reprezentovaného. Výzvy mají podle kontextu hodnoty „rozkaz“, „příkaz“, „pověření“, „objednávka“ (např. v restauraci), „povel“, „nařízení“ aj.; není např. běžně možné (obvyklé) objednat si u číšníka něco, co nenáleží k jeho pracovním povinnostem a službám (^#Očistěte mi boty!), n. požadovat po někom něco, co je proti zákonu, nařízení, vyhlášce, ba i společenským či etickým normám (^#Týrej toho psa). Pro výzvy (2) jsou dominantní preference (zájmy) mluvčího, n. adresáta na jejich uskutečnění. Lze je konkretizovat v otázkách jako: „Komu je k užitku realizace obsahu výzvy?“, „V zájmu koho se tak má stát?“, „Které/Jaké/Čí problémy se uskutečněním obsahu výzvy mají řešit?“ apod. Podle toho se rozlišují: (a) výzvy s preferencí adresátovou: „návod“, „recept“, „instrukce“ (Lék chraňte před světlem / Lék chráníme před světlem) a „rada“ (Omezte kouření) a v jejím rámci pak také „tip“ (Zkuste se zeptat u Vágnera) a „doporučení“ (Pijte heřmánek); (b) výzvy s preferencí oboustrannou: ta je dána společným cílem (zájmem) mluvčího i adresáta: patří sem jednak „pracovní pokyn“ (Posuň tu desku o kousek dozadu), jednak „návrh“ s variantou „popud“, „podnět“ k jednání nevyžadujícímu řešení nějakého akutního problému: Vyrazme dveře / Co abychom vyrazili dveře × Zajeďme si v létě do Itálie / Co abychom si zajeli v létě do Itálie; (c) výzvy s preferencí mluvčího: jde o různé druhy a odstíny „prosby“.

Všechny druhy výzev kromě „povelu“ lze realizovat a indikovat jazykově: (i) ↗explicitní performativní formulí: Přikazuji ti, abys ho pozval; Radím ti, abys ho pozval; pro výzvy nezavazující může mít performativum formu kondicionálu: Navrhoval bych...; radil bych...; (ii) výpovědní formou s přísudkem ve formě [↗imperativu + ↗konkluzivní kadence]: Pozvi ho. Imperativ je polyfunkční a nadto se ho užívá i v jiných funkcích, např. „přání“ a „pozdrav“ (Brzy se uzdrav!; Tak se měj!), „dovolení“ (Tak si dnes tu televizi zapni), „výstraha“ (Nespadni!) aj. Je proto tendence imperativ v dílčích výzvových funkcích nějak diferencovat. To se děje: (α) dodáváním lexikálních elementů částicové povahy: Tak ho přece pozvi; Jen ho pozvi; Pozvi ho prosím/laskavě; Tak ho už proboha pozvi!; Tak ho aspoň pozvi; Klidně ho pozvi aj.; (β) vytvářením analytických forem imperativu pomocí významově oslabených, až prázdných rozkazovacích forem některých sloves: Chraň se (opovaž se, střež se, varuj se...) tam zlobit!;  A  hleď  (koukej)  se učit!; Pojď(‑te, ‑me) si tykat; Račte se posadit aj.; viz ↗opisný imperativ. O ↗gramatikalizaci (morfematizaci) těchto výrazů svědčí jednak to, že se dnes pojí převážně s inf., nikoli s vedlejší větou, jednak (a hlavně) to, že většinou nemohou být negovány (jen opovaž se a rač může mít i podobu zápornou: Neopovaž se tam zlobit; Neračte si s tím dělat těžkou hlavu). Analytické imperativy typu chraň se (opovaž se, střež se, varuj se...) + inf. slouží jako příznakový indikátor pro funkci „varování“ a „výhrůžky“; viz ↗varovací výpověď, ↗výhružná výpověď. Imperativ jakožto indikátor nějakého druhu výzvy se tvoří především od sloves akčních, tj. takových, které ve své sémantické struktuře implikují personický agens: Petře, otevři okno. Označení nepersonálního a neanimálního agentu je příznakové, často jde o tzv. „básnickou personifikaci“: Sviť, měsíčku, sviť; užívá se ale ve větách referujících k možnému světu, např. v pohádkách: Stolečku, prostři se. Tvoření výzvových imperativů od neakčních predikátorů je neobvyklé: prš, buď hloupý, umři apod. Pokud jich vůbec užíváme, pak v podstatě takto: (i) imperativy statických predikátorů slovesně-jmenných slouží obvykle k „nabádání“, „povzbuzování“, „utěšování“, „uklidňování“ apod., ale také k „navádění“, „svádění“, „přemlouvání“ apod.: Buď statečný (odvážný, rozhodný, nekompromisní...); Nebuď smutný (zbabělý, slaboch...). Jde jen o stavy, které může adresát zvládnout, regulovat, proto: ^#Buď vysoký n. ^#Měj chřipku; (ii) imperativy neakčních predikátorů slovesných se často signalizuje akt „rezignace“, nikoli výzva: Tak zmrzni (umři, se nachlaď, si zlom nohu); viz ↗permisivní a koncesivní výpověď.

V rámci forem imperativu má specifické funkční postavení forma pro 1. os.pl.: Zazpívejme si. Užívá se jí jako indikátoru (a) „vybídnutí“ adresáta k nějaké společné bezprostřední (aktuální) činnosti: Zavolejme mu; imperativ je tu vždy nahraditelný analytickou formou pojď (‑me, ‑te) + inf.: Tykejme si // Pojďme si tykat; (b) „nabádání“ k společensky závažnému, obecně prospěšnému a zpravidla trvalému jednání: Šetřme naše lesy; Važme si národních tradic aj.; tu nelze imperativ nahradit opisnou formou s pojď(me), neboť nese příznak neaktuálnosti.

V minulosti se imperativů typu dělej, přines(i) užívalo nejen pro 2. os., ale i pro 3. os.; viz ↗imperativ ve starší češtině. Zbytky původního stavu se dochovaly: (i) v křesťanských pozdravech, kletbách, modlitbách a mají většinou funkci „přání“: Bůh požehnej!; Zdař Bůh!; Vem to čert!...; viz ↗přací výpověď; (ii) kniž. ve výpovědích s podmětovým zájmenem každý: Každý jednej podle svého svědomí!; ve výpovědích s podmětovým někdo, nikdo je imperativ živý, ale v pl.: Otevřete někdo to okno. Vyzývat může mluvčí k tomu, aby adresát něco vykonal, n. naopak ne(vy)konal. V prvním případě se mluví o aspektu adhibitivním, v druhém o aspektu prohibitivním. Ve výzvách adhibitivních má predikát běžně podobu dokonavého slovesa (Žádám tě, abys to okno zavřel!; To okno zavři!), ve výzvách prohibitivních naproti tomu podobu slovesa nedokonavého: Žádám tě, abys to okno nezavíral; To okno nezavírej. Má-li predikát při adhibitivním aspektu formu nedok., pak se tím signalizuje: (i) pokračování v započaté činnosti: Zpívej (dál); Jen seďte; (ii) okamžitý nástup realizace požadované činnosti: Vystupujte!; Tak (už) pište!; často se sloveso opakuje: Jeď, jeď!; (iii) opakované n. distributivní jednání: Umývejte si obličej heřmánkem. Dokonavé sloveso při prohibitivním aspektu zpravidla signalizuje nikoli „zákaz“, nýbrž „výstrahu“: Nepíchni ho tím nožem!; Nezlom si nohu!

Výzvy k okamžitému uskutečnění bývají v mluvených projevech často indikovány změnou v intonaci: užitím ↗antikadence: Zastavte!; Nedýchejte!

Kromě uvedených způsobů mohou být některé druhy výzev jazykově indikovány prostředky pro ně víceméně specifickými: (1) kategorický (často emocionální) „rozkaz“ n. „příkaz“ může být vyjádřen také transpozicí ind. do výzvové funkce: Uklidíte obě pracovny, důkladně vyvětráte a postaráte se, aby tady byly popelníky! Strohé „rozkazy“ a „příkazy“ se vyjadřují rovněž inf.: Dokouřit!; viz ↗osamostatňování infinitivních konstrukcí. Časté jsou také eliptické výpovědi: Všichni ven!; Vodu!; A do postele! Všechny tyto alternativní výpovědní útvary pro kategorický „rozkaz“ a „příkaz“ jsou vyslovovány se zvolací intonací; (2) výzvy jako „návod“, „recept“, „instrukce“ bývají často formulovány indikativně, tj. užitím formy ind. v 1. os.pl.: Maso čtvrt hodiny dusíme, pak přidáme dvě vejce; (3) „povel“ je druh kategorické výzvy k okamžitému započetí n. ukončení činnosti s maximální závazností pro adresáta. Ta vyplývá z autoritativní, mocenské pozice (často dané institucionálně) mluvčího v okamžiku promluvy. Požadavek stručnosti, úsečnosti vyjádření způsobuje, že indikátorem „povelu“ nemohou být ↗explicitní performativní formule (^#Poroučím vám tímto, abyste udělali čelem vzad), ani výpovědní formy s imperativem (^#Udělejte čelem vzad!; ^#Dejte k noze zbraň!), nýbrž jejich eliptické modifikáty: Čelem vzad!; K noze zbraň! Silná je tendence vytvářet povelové výrazy dvouslovné: první slovo funguje jako tzv. návěstí a vyslovuje se často s prodlouženým vokálem poslední slabiky: Čelém vzad!; K nozé zbraň!; Vpravó hleď! Tato tendence způsobuje, že oba výrazy mají nejednou – vlastně absurdně – týž význam: Zastavit stát!; Pochodem vchod! Je-li „povel“ vyjádřen formou imperativu, mívá sloveso zpravidla vid nedok.: Pal!; Stůj! (4) „Prosba“ zaujímá v soustavě výzev postavení specifické: (i) mluvčí je v momentu promluvy závislý na adresátovi; (ii) má na realizaci obsahu výzvy silný osobní zájem; (iii) jeho výzva proto může být naléhavá, ale nikoli kategorická; (iv) adresát není vázán výzvu splnit. Bývá často realizována explicitní performativní formulí (Prosím tě, abys informoval Pavla // informovat Pavla), ale i výpovědní formou s imperativem; ten bývá doprovázen částicovými výrazy prosím, laskavě: Informuj prosím (laskavě) Pavla. Časté jsou pro „prosbu“ interogativní výpovědní formy s kondicionálem: Podal // Nepodal bys mi (laskavě) to pero?; konvencionalizované jsou rovněž frazeologizované souvětné konstrukce se spojkou a: Buďte tak laskav (hodný, dobrý...) a informujte Pavla; Byl byste tak hodný // Nebyl byste tak hodný a (ne)pomohl mi s tím kufrem? Útvary s kondicionálem a útvary souvětné jsou jako indikátory typické především pro prosby asymetrické, tj. takové, které nemohou být obráceně realizovány partnerem.

O přímém a nepřímém vyjadřování výzvových komunikačních funkcí v č. viz např. ✍Grepl (1998). Viz také ↗imperativ, ↗rozkazovací věta.